z Absolutní hrobař

Muž který skládá z předmětů svou podobiznu

Muž který skládá z předmětů svou podobiznu
Jde
A sedí
Jde
Jeho hrubou kostrou je židle
S pohyblivýma nohama
Židle zvyklá odměřovat mechanicky krok
Po nepředvídaných cestách
Ty cesty jsou široké tahy štětcem
Jenž prohlubuje
Jeho rozmalovaný autoportrét
A vedou
Podél věcí
V nichž je on sám
Ráno se prochází hlubokým spánkem
Jen nerad z něho procítá
Neboť
Tam
Dole
Jsou robustní ženy jeho nejhlubších myšlenek
Vzdávají se mu
S boky opřenými o pelest
Zatím co mysli
Ve formě těchto plastických těl
Jež berou na sebe
Známe tváře

Jeho utkvělou myšlenkou
Jsou schody
Někdy též bere na sebe podobu
Šikmé zdi
Nebo tvrdého klobouku
Jakýsi kožich
Je přehozen přes lenoch dobře vycpaného křesla

Prochází se městem
Nejraději v hodinách kdy je odpoledne na sklonku
Hledí do země
Hledí před sebe
Zdá se mu že potkal několik svých nočních myšlenek
Chtěl by je pozdraviti
Vsunout jim do ruky poupě soumraku
Otáčí se po nich
Jako by si něco houževnatě vybavoval
Vlastní nedokončená podobizna čeká
Na jakousi maličkost
Bez níž je všecko mrtvo

Právě si láme hlavu svým uchem
Je to cvrček
Sedí v prádelně a ustavičně vyhrává
Nesrozumitelnou píseň
Poněkud nedoslýchavého bubínku
Veliká horizontální nedoslýchavost
Skládá jímavé poněkud mátožné zvuky polních prací
Nu obzoru vyzvánějící ovčácký zvon
Ten cvrček jsou lopatky větrného mlýna

Jednoho dne upřel svůj pohled na slepé okno
V krásné osamělé vile
Na pobřeží
V zemi jejíž jméno ho bude vždycky děsit
Z té vily bral se pohřeb
Na černé rakvi ležel bílý schoulený čáp
Malý nevzhledný mul byl zapražen do ručního vozíku
Jenž odvážel mrtvé tělo
Nikdy se nedozví komu patřila tato poslední pieta
Avšak od té doby
Vášnivě hledal
Klobouk tvaru malé rakve
Objevil jej o něco později
Za výkladem vetešníka
Občas si jej nasazuje na hlavu
A pietně smeká
Před patnáctiletými prodavačkami melounů
Děkují mu vlídně na pozdrav a je jim smutno
Přistupují k němu
A berou ho za ruce
Aby mu projevily krátkým polibkem soustrast

Jindy za soumračného dne
V ulici dešťů

Sklonil hlavu nad zašlý okenní rám
Hlava
Kaktus
Pokrývaly jej bodliny
Drásavých myšlenek
Čím rychleji postupoval večer tím bylo jistější
Že nenajde nikdy klidu
Dobře vysoustruhovaného kachního vejce
S jeho hlavy odletěla poslední mandelinka
V podobě sedmitečné slzy
Slzy dotčené bodnutím sedmi žahadel

Jednou v ordinaci
Zubního technika
Objevil v svých ústech
Dva mlýnské kameny
Jež drtily právě skleněné oko
Jeho kanibalských žádostí
Neodvažoval se pohnou ti jazykem
Jenž měl tvar krtka
A bázlivě se choulil
Neschopen říci ano ani ne
Když procitl z narkosy
Spatřil svou hlavu
V deseti oknech protější ulice
Vyplivovat
Mračno křepelek
Jež usedaly na plató dostavníku
Ve kterém odjížděl
Podivně rozložen na kusy
Jak stěhující se lůžko

V té době
Tvořil jeho krk
Svazeček havanských doutníku
Jež byly spoutány
Dosti těsně přiléhajícím jednoduchým vysokým límcem
S velikými rohy
Upevňoval pod něj místo kravat
Ochočenou vlaštovku
Která měla své hnízdo v parfumerii
Kam kladl přes léto
Svůj psací stroj

Na jeho prsou
Pokrytých linoleovou náprsenkou

Vykládanou švýcarskými hodinkami
Podřimovala plavá hlava
Sirény
Jejíž mytologický ocas byl přirostlý
K jeho břichu
A jež
Chvílemi jako ze sna
Hadovitě se vztyčovala
Hledajíc
Jeho rty
Pokryté celofánem

Byly dny
Kdy předčasně stárl
Takže jeho vlasy
Měly vzhled
Bílých hoblovaček
A padaly
Pod nemilosrdnými nárazy hoblíku
Velikého sebetrýznění
Jenž nepřestával ani na chvíli drtit
Jeho boulemi pokryté temeno
A strouhal
Bolestmi naplněnou zelnou hlávku
Tak dlouho dokud prsty spánku
Neodklidily ten hrozný kartáč na vlasy

Též propadal
Těžkým duševním stavům
Za nichž se měnil
V dva berany
Zákeřně vrhající hlavu proti hlavě
A usilující
Zničit každou jeho radost

Po jistý čas se domníval
Že je koněm
Kterého odsoudili jeho potomci
Aby běžel tryskem
A boural hlavou zdi
Aby je proměňoval v tunely
A prchal jimi
Přes ložnice
Kde se lidé oddávali Blaženému spánku

Také si obral za úkol
Rozložit

Velmi složité hodiny
A sestaviti z jejich koleček
Mořského koníka
Který by ho zastupoval před soudním tribunálem
Kde měl býti souzen
Pěti uniformovanými muži z pohřebního ústavu
Pro svou chorobnou zapomnětlivost

Dnes je vyléčen z těchto svých tělových fantasmagorií
Jeho
Poněkud nachýlená
Nebo poněkud zvrácená
Hlava
Je na pravém místě
Stárne
A mládne
Úměrným způsobem
A téměř vůbec nešediví
Podél okna přešel kněz
Dalo se do deště
A po ulici jede blázinec
Skrytý ve velikém stěhovacím voze
Doutníky s kouzelnými vinětami
Jsou lepší
Než hřbitovní svíce
Blesk rozčesávající hlavu
Venkovského děvčete
Zdá se být nutným zlem
Kterému lze čeliti
Smrt
Je téměř vždycky
Otřepaná
Otřásající osudná náhoda
Láska
Veliké umění
Kterému je nutno se učit
Po celý život
Jejím opakem jsou fantasmagorie
Labužnické makrely
Rozčilující anemické a vodnatelné velkodušné bytosti
Jež se brání s kulečníkovými rozpaky
Pocítit lásku
Která je popřením fantasmagoričnosti
Už tím
Že ji nutné předpokládá
Jako předpokládá

Nahé ženy v klecích
Zavěšených do světlíků
A černé školní tabule
V jahodových lesích
Neboť bez těchto nahých zadrátovaných žen
Není možno
Aby v dešti
Jenž působí zhoubné na neurasthenii
Se vrhali na ulicích
Muži
Do náruče žen
Právě tak jako bez černých školních tabulí
V jahodových lesích
Není možno
Aby žena
Pocítivší nesmírnou potřebu lásky
Zdvihla
V okně restaurantu
Do výše
Nohy
A aby se muž který skládá z předmětů svou podobiznu
Bláznivě zamiloval
Na první pohled
Do ženy
Jež vyšla
Z vinárenské výčepní místnosti
Na dvůr
Kde ji potkal
Čirou náhodou
A tak nenadále
Že ji nemokl neuchopit za ruce
Nestisknout v objetí
A dlouze nepolíbit