z Pařížského deníku
Tereza Riedlbauchová
Děkuji žes na chvíli pobyl v mé samotě
moje tělo bylo už tak matné
od hlavy k patě otevřels ho jako lasturu
vyhřezlo z ní ostré slunce
po mých údech prudce ses prošel
v extázi jako náměsíčný
V mých útrobách létá hejno netopýrů
Kdysi v Saint-Émilion jsem vešla de velkého domu
ve dvanácti místnostech naráželi o zdi netopýři
mí hostitelé mi řekli že jsem čarodějka
a místo aby mě upálili
uložili mě do nejkrásnější místnosti
Vplouvám mezi stehna za zvuku chřestýšů
po hmatu má vnitřnosti jako lávu a med
nacházím v ní svou rozlehlou mexickou zemi
i hroty aztéckých pyramid
leží přede mnou otevřená
Mluvil na ni francouzsky, španělsky
a ještě nějakým nesrozumitelným domorodým jazykem
oči měl jako dvě divoké včely
a černé vlasy jako provazy a dlouhé šípy
ležela před ním otevřená
Za zavřenými okny a zavřenými dveřmi
salon s pianem a rybkami v akváriu
za oknem trs kytky
v okně kus sochy
na okně hradba špinavých popelníků
potiché zavírání dveří vevnitř
aniž by kdokoliv šel