Červený květ
Za temným oknem, v květníku sivém,
hrubý a ostnatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.
Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.
Jsou duše drsné, co samy šly žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
rudý byl květ.
Kyjov
Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé,
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude.
Tak jako to táhne z vonných rév,
tak jako ty kypíš, má sloko,
tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
tak ret pálí a srší oko.
Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
My nevíme o pánu žádném,
jak vesele dovedem žít a pít,
tak vesele na poli padnem.
Horník
Já kopu, já pod zemí kopu,
já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,
pod Polskou Ostravou kopu.
Kahan mi zhasíná, do čela padly
zcuchané vlasy a slepené potem,
octem a žlučí se zalévá oko,
ze žil a z temena lebky se kouři,
z pod nehtů červená lije se krev,
já kopu, já pod zemí kopu.
Široké kladivo do štoly vrážím,
na Salmovci kopu,
já v Rychvaldě kopu a v Petřvaldě kopu.
Při Godule má žena mrzne a sténá,
na klíně hladová robata pláčou,
já kopu, já pod zemí kopu.
Srší to ze štoly, srší to z očí,
já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu,
na Porembě kopu a pod Lazy kopu.
Nade mnou, nad hlavou kopyta duní,
gróf jede dědinou, komtesa ručkou
pohání koně a směje se růžovou tváří.
Já kopu, já motyku zdvihám.
Má žena sinalá do zámku jde,
chleba chce, v prsou kdy vyschlo jí mléko.
Dobrého srdce je pán,
z žlutého kamene je jeho zámek,
pod zámkem hučí a láme se Ostravice.
Před branou černé dvě suky se mračí.
Na co šla do zámku prosit a žebrat?
Roste rež na poli panském pro horníka robu?
Já v Hrušově kopu a v Michálkovicích.
Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,
až mne ráz ze štoly vytáhnou mrtva?
Můj synek dál bude kopat a kopat,
na Karviné kopat,
děvuchy - co bývá z hornických děvuch?
Což kdybych tak jednou prokletým kahanem do štoly mrštil,
sehnutou do výše narovnal šíji,
levici zatal a vykročil přímo,
půlkruhem od země k obloze vzhůru
kladivo zdvihl a jiskřící oči
tam pod božím sluncem.
z Slezské Písně
Petr Bezruč
Listen to the poems read in the original Czech by Vendula Linhartova:
In his 1966 selected translations of Petr Bezruč's poetry, to date the most extensive collection in English, Ian Milner explains in a note that "Červený květ" ("Red flower") alludes to a poem by František Ladislav Čelakovský, in which the poet "contrasted the splendour of the rose with the miserable cactus." In a more romantic mode, Karel Hynek Mácha, in a preface to his long poem "Máj" (as translated by Marcela Sulak for Twisted Spoon Press), makes clear that his own poem, in which the rose twice sighs along to a nightingale's love-song, "is intended primarily to celebrate the beauty of nature in May," and facilitates this intention by taking a capital-R Romantic view of "the hills upon which sit the castles of Bezdĕz, Pernštejn, Houska, and in the distance, Roll, pointing East, West, North, and South." Whichever of the two poetic predecessors we take in comparison, it is certain, in any case, that Bezruč does not subscribe so earnestly to this kind of sentimental notion, and that his view of the hills of Silesia, of its castles, mines, and farms, is not so rosy. Instead of anguished lovers seeking love, Bezruč writes of the tension between peasants and landlords, the rustics and city folk, "rugged souls" and their "masters" (and their "dainty ladies"). His view is of a landscape that provides for some, but takes from many.
Petr Bezruč (pen name for Vladimír Vašek, 1867-1958) grew up during a Czech cultural revival near the end of the nineteenth century, when writing in Czech and not German was a stand against Austro-Hungarian imperialism. Specifically, though, his, bailiwick was Silesia, a region now partly in the Czech Republic, partly in Poland, and partly in the German Sudetenland. His themes include the plight of the miners in the region, and the farmers, "simple folk" who struggle under Viennese control (and, not to gloss: there is, as well, a strain of anti-Semitism in his work). These poems are from his collection Slezské Písně (Silesian Songs or Songs of Silesia), the bulk of which he wrote between 1898-1900.
Jacob A. Bennett studied English literature at Wesleyan University (B.A. 2003), and poetry at Goddard College (M.F.A. 2009). He currently teaches courses in composition and literature for the English Department at La Salle University. Many of Bennett's poems and reviews can be found online in the publication archives at ::AntiGloss::.
