Kořeny takových ostrovů rostou přímo v nás a záleží jen na tom, čím je zabydlíme a jak se nám tam bude žít, uprostřed nekonečného moře dalších ztroskotanců.
Obydlujeme sami v sobě ty nejintimnější mapy světa, žijeme na svých ostrovech. A divíme se, že kolem nás neproplouvají ryby ani lodě a že nás z pobytu na našem ostrově zničehonic vytrhne ostrov městské tramvajové zastávky, kterou mechanicky opouštíme.
Opouštíme tramvajovou zastávku, vydáváme se přes křižovatku, míjíme podobné ostrovany—postavy v moři jedoucích aut. A napadá nás to v takových chvílích znovu: Co nás s ostatními trosečníky sbližuje? Co nás sbližuje? Zkušenosti ostrova?
Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samotných. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?
Mívala jsem kdysi dávno noční sen. V nekonečných variacích. O rozpadu monarchie. Bylo to v době, kdy jsem vášnivě četla romány Josepha Rotha. V tom snu jsem odlétala vzducholodí s papírovou maketou císaře Františka Josefa a přistávala na ostrově, který objevil při polární expedici norský námořní kapitán. Ten ostrov se jmenuje země Františka Josefa. A není na něm ve skutečnosti vůbec nic pěkného.
Sen se mi vracíval s železnou pravidelností, později v polobdění. Našla jsem si dokonce fotky ostrova a zálibně si je před spaním prohlížela. Na ostrově sídlí prý nejsevernější pošta světa, která drží ještě jeden rekord. Je otevřená jen hodinu týdně.
V krajině ostrova jinak skutečně není nic. Ani v mých snech nebylo. Jen ta pošta, vojenská stanice NASA, pustá severská země bez stromů a vojáci, čekající strnule na život . . . A stejně jsem tam znovu a znovu plula vzducholodí. A bylo to komicky krásné: zabydlovala jsem tu pustotu v naději, že tam, kde stojí nejsevernější pošta, musí vzniknout nový, smysluplný svět.
My ostrovani míváme totiž pořád spoustu představ . . . Sníme o řekách a mořích, o překročení řek a moří a topíme se v nemožnosti něco takového uskutečnit.
Jenže—já bych teď chtěla psát o něčem jiném: o ostrovech skutečných.
Jedním z takových ostrovů je dunajský Svatoondřejský ostrov. Leží dvacet kilometrů severně od Budapešti. Zleva i zprava ho obtéká sentimentálně vrtkavý, sametově prudký Dunaj. Jsou tu čtyři vesnice a pak jedna docela unikátní chatařská kolonie Menedék.
Menedék je ostrovem na ostrově. Oploceným pozemkem. Stojí na něm přes sto padesát dřevěných srubů ukrytých mezi stromy. Všechno tady funguje komunitně: odpady, voda, elektřina, dřív i vaření. Rada starších zasedá přes léto každou neděli a diskutuje o praktických záležitostech osady.
V Menedéku mají chataři dokonce vlastní muzeum. O historii osady. Ve společenské místnosti pořádají diskuse, literární čtení, mají tu filmový klub a letní kino, místnost s internetem, pingpongové stoly, fotbalové hřiště a lodě. A zvláštní chatu s hernou jen pro děti, a ano—i dětské skrýše v křovinatých porostech . . . A potom tradice—sjíždění Dunaje na kanoích, karneval. Zkrátka: starosvětský řád. Dostat se do kolonie můžete jen s průvodcem a s klíčem, brána do Menedéku se zamyká i přes den.
Auta tady nejezdí, náklady si chataři vozí od aut zaparkovaných před plotem osady na rozvrzaných kolečkách popraskanou lesní cestou. Je to jeden ze zvuků, který ohlašuje příjezd a odjezd Menedéčanů.
Přes léto bydlí v osadě skoro čtyři sta chatařů. Často vzdálení příbuzní . . . A tak vyběhne-li v horkém srpnovém ránu malá bosá Julči ze své chaty jakýmkoli směrem, potká brzy svou tetu, strýce, babičku a prababičku . . . Staří lidé tu o švédských holích křižují hlavní tepnu menedéckých písčitých cestiček a potkávají rodiče s kočárky, větší děti se honí na hřišti, jejich křik se částečně ztrácí v šumění platanů a vrb. Někde jinde se mastí karty, griluje, pije víno ve stínu horkého, strnulého léta, v dálce na Dunaji zahouká parník . . .
Trochu klaustrofobie a hypnotický pocit bezpečí. Děti pobíhají po písečných cestičkách mezi chatami zásadně bosé. Žijí tu jako v ráji. V ohraničeném ráji.
Deset chat bylo postavených ještě před holokaustem. Maďarští Židé tvoří většinu z letních obyvatel dodnes. Někteří z nich přijíždějí na léto z Francie a maďarsky už ani nemluví. Všichni jsou potomky židovských komunistů z veslařského klubu. Ti založili osadu v roce 1928. Maďarsko po rozpadu monarchie ztratilo dvě třetiny území a veslaři našli svůj ohraničený domov právě tady—na dunajském ostrově. Později se k židovským bolševikům a anarchistům přidali turisti, esperantisti, volnomyšlenkáři a socialisti.
A pak přišla válka. Kdo neodvesloval, ten často dovesloval . . .
O válce se v muzeu skoro nemluví, protože—menedécké muzeum je muzeum života. Před čtyřiceti lety bylo tendenčně ideologické, po roce 1989 se Menedéčtí snaží o objektivitu, ale levicovost jako životní postoj je v muzeu pořád více než patrná a nálepky komunista–antikomunista tady moc neplatí.
Koluje tu taková anekdota: filmař Tamás, který v osadě v osmdesátých letech vyrůstal, se rozhodl zúčtovat s generací svých otců, komunistů. Jenže narazil. Ani ti, kteří se komunistům vyhýbali, kteří v Menedéku poslouchali posledních dvacet let socialismu štvavé stanice, ani ti nechtěli po převratu nadávat na své sousedy. Ne ze strachu, ale z pocitu zbytečnosti. Mávli rukou, život jde dál. Jde přece o to, jak přežít v zemi, která se dnes navíc znovu kymácí pod Orbánovou demagogií. Tamás svůj film dosud nedokončil. Neví, jak ten chaos osudů pojmout, když původní plán nevyšel . . .
Ale zpátky do osady. Vyjdete-li z brány menedéckého mikrosvěta, přejdete asfaltovou silnici na ostrově a ocitnete se přímo na písečné pláži Dunaje. Řeka břehy olizuje z obou stran, vrací a bere si je, záleží na ročním období. Břehy jsou stále v pohybu, zarůstají stíny, vyprávějí příběhy. Nejlépe je to vidět právě tady, u písečné pláže, kde se točité vrby a lísky naklánějí k Dunaji, jako by mávaly projíždějícím lodím. Mávají i protějšímu břehu Dunaje, kde stálo za války shromaždiště Židů k transportu.
Po válce se někteří z Menedéčanů na ostrov vrátili. A začali tady budovat ideální socialistický svět. Takový kibuc. Jen s jinou ideologií, s ideologií rekreace. A pro jistotu za plotem. Někteří z nich udělali za Kádára kariéru, obecně však měli celkem utrum, pokud nebyli ohební, vždyť ty příběhy jsou si ve středoevropském regionu velmi podobné. Po roce 1956 navíc skoro čtvrtina chatařů utekla po potlačené revoluci: do Izraele, Ameriky, Kanady, Francie . . . To proto se tu dnes maďarština míchá s jinými jazyky.
V sedmdesátých letech se kdosi z ostrova pokusil menedéckou osadu zapálit. Chytili ho, a dodnes se o tom moc nemluví.
Posledních třicet let je celkem v klidu, místní ostrované hrají s ostrovany na ostrově, s Menedéčany, fotbal.
Sedíme na terase chaty číslo sedm. Paní Elsa, tlumočnice z maďarštiny Eva a já. Elsa letos oslavila 97 let. Její rodina má v lese ještě pět dalších chat. Ona ve své chatičce žije od roku 1945. Na stole leží obrovská bezdrátová sluchátka. Elsa poslouchá od rána do noci operu. Celý život milovala operu. Po válce pracovala v knihtisku. Ještě před pár lety sem jezdívala z Budapešti stopem. Stála a mávala na silnici číslo jedenáct, odhodlaná stopařka z Menedéku.
Muž paní Elsy zemřel před třiceti lety. Mluvil třinácti jazyky, byl astrologem. Přežil Dachau. V chatě se vrší staré výtisky knih, zažloutlé dopisní obálky, nástěnný kalendář pro rok 1974 s japonským motivem.
Těšila jsem se na tohle setkání. Vím totiž, že Elsa v Budapešti roku 1944 zachránila deset mladých chlapců, kteří měli narukovat. Vydávala se na úřadech—sama na ilegální doklady—za snoubenku každého z nich. Desetkrát jim to vyšlo, a když vyšla pojedenácté z domu—zase na jiný úřad, udal ji domovník, protože neměla připnutou hvězdu. Jak by taky mohla, když sama měla jinou identitu?
Tak ji zatkli, vláčeli za vlasy po zemi, jenže v Budapešti toho roku už byl takový chaos, že se Else se skupinou Židů podařilo uchýlit do katolické farnosti. Tam jim nabídli azyl, když konvertují. „Což o to, konvertovat, ale my jsme byli komunisti, to byl problém,“ říká Elsa. A tak je vyhodili a schovávali se dál.
Eva tlumočí tak dokonale, až vzniká iluze, že se s paní Elsou vlastně bavím bez prostředníka. Ze sluchátek položených na stole verandy chrastí právě sbor otroků z Nabucca.
„Co je pro vás Menedék,“ zeptám se.
„Můj život. Jenom tady jsem žila v klidu.“
Pak mlčíme.
Ukazuje mi rozmáchlým gestem, kde stály před chatou pivoňky. Před dvaceti lety. „Úplný pivoňkový ráj,“ říká. Cestička k pivoňkám před chatou je zarostlá. Zarostlé jsou i životní cesty paní Elsy. Nejstarší, stočtyřletá Elsina sestra žije v Kanadě, bratr v Americe, tři sestry a rodiče zahynuli v Osvětimi.
Verdiho opera vrcholí, vzduch je srpnově nehybný. Elsa se ožene po komárovi. Trefí ho a to ji rozesměje. Krev na vrásčitém, skoro stoletém předloktí. Sluchátka leží na stole, teď už se v nich začínají ozývat první tóny z Madam Butterfly.
Příští léto mi v Menedéku znovu ze své verandy ukáže, kde všude měla pivoňkový ráj. Bude jí devadesát osm.
A já ty pivoňky, tak jako letos, ucítím. Protože vzpomínka na vůni pivoněk bývá jednou z mála skutečných životních jistot.
I tady, v Menedéku, na ostrově ostrova.
Hlavně tady, na ostrově ohraničené naděje.
