Kráčím hořícími stráněmi. Opojná vůně spálené trávy, spálených květin, opojná vůně popela a dýmu. Rudé jazyky plamenů šlehají vlevo i vpravo; chvějí se na horizontu i za mými zády. Nahoře nad dýmem třepe křídly luňák (nevím, co je to za dravce; ale zde v banátských stráních mají Češi pro dravce jediné jméno: luňák; a já jsem to slovo pojal do svého jazyka; vznítilo se ve mně to překrásné slovo: jiskřičku z dávné, zapomenuté Čelakovského básně rozfoukal v plameny zdejší jazyk; vlastně tak starý jako ten Čelakovského) . . . Nad dýmem třepe křídly luňák a v průrvách mezi hrby kouřem problikávají jiskřičky dunajské hladiny . . .
Když jsem poprvé narazil na podpálené stráně, byl jsem zaskočený, ba znechucený; zdálo se mi to barbarské, tvrdé: ten oceán plamenů valící se po hřbetech strání; lidmi úmyslně rozdělaný, ale naprosto neovladatelný . . . Postupně mě ty zapálené pláně začaly opájet (mám v kapse pravda i placatku pálenky; ale — přestože si občas skutečně loknu — to opojení pramení z ohně suchého, tvrdého, rudého); to barbarství, ta chuť popela (ne vůně, jdete‑li zapálenými stráněmi, dým a popel vám vniknou až do úst, je to chuť popela, chuť dýmu, ne už pouhá vůně: ach Bože, kéž bych byl někdy schopen popsat právě tu nepatrnou hranici, kdy se vůně prolomí v chuť), ten žár, to beznadějné zatracení stébel, květin, nebohého hmyzu . . . Posedla mě ta dětská opilost: jako dítě jsem přece házel do ohně hrsti suché trávy, pálil jsem květy orobinců (když jsme si hráli, že kouříme doutníky), do popela jsem zahrabával brambory a nejradši jedl ta spálená, dočista zuhelnatělá místa . . . Zde se posedlost ohněm vrátila; ne nějaká chorobná, žhářská; ale ta dětská, lidská . . . Bez ohně zde nelze přežít . . . V zimě jsem den co den rozdělával a udržoval oheň jako největší poklad; naučil jsem se místní praktiky rozdělávání ohně: i ty mi zpočátku přišly barbarské; ale teď: oheň v kamnech rozdělávám buď odraným středem kukuřičného klasu namočeným do nafty, nebo odřezkem z gumové duše . . . I jiné — pro lidi z měst hrůzné — slavnosti ohně jsem si oblíbil: o čarodějnicích se do jam nahází spousty pneumatik a černý dým se vznáší nad kopci; rozjívené babky v krojích z devatenáctého století škemrají po dětech polovystříkané spreje a házejí je do plamenů: třesk, třesk, prásk, prásk. Jozifku, Lojziku, dejte mi eště jeden špraj, prosí bezzubými rozesmátými ústy bába, v očích plameny, dětské plameny . . .
Kráčím podpálenými stráněmi. Točím se kolem dokola (luňák se stále vznáší kdesi ve výši, nad dýmem, třepe křídly, rychle třepe křídly); a náhle na mě padne tíseň; točím se, točím: a plameny jsou všude. Stojím uprostřed podpálených strání a není kudy uniknout. Už se netočím, stojím; chuť popela mi v ústech hořkne; dým už nevoní, ale dusí; neklid se ve mně svíjí jako pálené stéblo . . . Necítím už i pachuť spálených šatů, masa a vlasů? Necítím už i hrůzu vřící krve? Kašel: to, co jsem před chvílí lačně vdechoval, právě to teď prudce vykašlávám . . . Je třeba se uklidnit; vytřít na chvíli popelnaté slzy z očí a ještě zkusit najít únikovou cestu . . . Támhle, ano támhle; támhle na tom hrbu směrem k Dunaji: bílá kamenitá prašná cesta, ta jistě nebude hořet; a — ano, támhle, támhle před tou vlnící se stěnou plamenů vede snad ta bílá stuha i na tento zatím neplanoucí ostrůvek zeleně . . . Luňák kamsi zmizel; stírám si z čela pot a saze, slaná chuť slz se mísí s chutí popela; vyrážím rychle směrem k bílé cestě, po trávě ještě zelené, i po té černé (křupavé, tenoučké jako vlasy černovlásky); a srdce se ještě nezklidnilo; buší a buší, rozpálené neklidem a nadějí . . .
Paměť a vítr
Věřil jsem, že ovládám vítr; jako malý kluk ve školce jsem věřil, že ovládám vítr. Hlavně v tom prvním podzimu paměti; v tom podzimu, který už se nepropadl do prázdna, který tu už zůstal; který zde stále je . . . Děti ve školce; drsné sídliště severočeského města s příznačným názvem Sever: a já hýbu větrem, poroučím větru, kterým směrem má fičet: zda přes louku k sopečným vrchům, nebo naopak od sopek směrem k panelákům . . . Sbíráme listí; jako úkol sbíráme listí v parku; a já doběhnu až k tomu altánku: a tam se to stane: tam to přijde: paměť a vítr . . . Stojím v altánku severočeského města; opodál se jiná děcka prohánějí po prastarých povalených náhrobcích židovského hřbitova (některé občas zkouší oddrolit z pískovcových balvanů hebrejská písmena: hebrejská písmena za nehty dětských prstů); stojím v altánku, ruce plné do ruda zbarvených javorových listů: vzduch je svěží, i když voní tlením; vzduch je čirý a altánek kouzelný (ač ve skutečnosti zohyzděný močí a zvratky ožralců); ze tmy zapomnění vběhnu náhle do ostrého světla paměti: vnořím se do altánku, který již nemizí, který již zůstává . . . Jdeme pak všichni k louce, ke kolejím; pobíháme kolem plané jablůňky a jíme malinkatá trpká jablíčka; a já vím, že hýbu větrem; a netuším, že jsem se vnořil do paměti, že nepominu, ani po letech v podzimu banátském; že nepominu, že budu stát v tom altánku, ač už budu v úplně jiné tlející stráni . . . Co to zase zkusit? Co opět zkusit pohnout větrem; otočit jej: aby začal náhle vát proti proudu Dunaje; aby se řítil směrem k srbské hranici; aby rozvířil spadané listí protější stráně a tančil ve vírech mezi kapličkami Křížové cesty . . . Podzim, vítr, paměť; altánek, který asi už dávno není; listí, které zetlelo, a přece nikdy nezahyne; mé ruce se zmenšují: dlaně jsou čím dál tím menší v poměru k rudému javorovému listu; a vítr poslouchá, vítr mě poslouchá: listí víří mou strání: dávné severočeské listí pohlcené dnešním, banátským větrem . . .
Povídej, babi, jaks byla malá
„Povídej, babi, jaks byla malá.“ „Vždyť už jsem ti to vyprávěla nejmíň stokrát.“ „Povídej.“ Je tma. Do malé dřevěné boudy proudí okýnkem voňavý lesní vzduch; teplý vzduch červencové noci. Jsem přikrytý nepovlečenou dekou; jsem malinký a plavovlasý: jak už se to u tmavých, hnědookých lidí v dětství někdy stává, na léto mi vždy vlasy zcela zesvětlají . . . Ležím; znavený po lese prochozeným dnem; opodál ve tmě leží babička; jsme tu sami dva, v té boudě na pasece uprostřed lesů; dědečkův kamarád, pan nadlesní, dovolil kdysi, aby si zde naše rodina tuto boudu postavila . . . Ležím; pod rajskou dekou na rajské prkenné posteli; uprostřed rajských lesů; ležím: a přece před rajským spánkem ještě cosi chybí: staré obrázky z dob, kdy ta stařenka ležící opodál byla takovým plavovlasým děckem, jako jsem dnes já . . . Znám ty obrázky (nejsou to ani příběhy) nazpaměť: a právě proto je chci slyšet znovu a znovu; a do spánku, do počínajícího spánku . . . A babička vypráví: unaveným, ospalým hlasem . . . O Libušíně, o tom, jak chodila pást krávu a kačeny (nebo to byly husy?); o ovocných stromech a bramborách pečících se za babíletní tmy ve vlastní nati . . .
Zde už mi nikdo nevypráví. Třese mnou horečka (po kolikáté už v této nekonečné zimě?) a musím co hodinu vstát, abych přihodil do nenažraných rezavých kamínek pár čerstvých, sněhobílých habrových polen, která sotva hoří. Až bude kýbl prázdný, budu muset na dvůr (ale to bude až ráno, za světla); budu se muset prohrabat lopatou k hromadě dřeva a starou tupou sekerkou naštípat další kýbl; a pak další a další, aby bylo trochu do zásoby. V domě vysypu polena do zelené, malované truhlice (snad si v ní dřív ženy uschovávaly své drahé šaty) . . . Třesu se zimou tisíc kilometrů od té boudy; o desítky let starší a černovlasý (jako pravý Balkánec zde ve vsi vypadám pouze já; cizinec ze severozápadu) . . . Toužím po tom starém vyprávění; zavírám oči do tmy (jen škvírou kamínek to rudě žhne): Povídej, babi, povídej . . . Ale obrazy se rozmazávají, splývají s obrazy z tohoto léta: krávy a kačeny splývají s kravami a kachnami z místních hospodářství; chuť dávných brambor je chutí brambor, které mi letos v polích nad Dunajem dávali Kučerojc kluci; dávné libušínské ovoce je ovocem zdejších strání . . . A najednou mne roztřese ještě silnější horečka: protože si do té promrzlé noci uvědomím, že přesně takhle žila moje babička, že jsem před pár lety sedl do auta, odjel pár set směšných kilometrů po proudu Dunaje a ocitl se náhle v jejím dětství: v jiném, starším, tišším, voňavějším čase. Že jsem jí na dosah. Mohl bych za těmi příběhy tisíckrát jezdit do Libušína (nikdy jsem tam nebyl): nenalezl bych nic. Ale zde, na banátských hrbech, jsem do těch příběhů chtě nechtě spadl; jsem součástí těch pasteveckých a venkovských výjevů; vpadl jsem do těch obrazů, které jsem si zamiloval kdysi v lesních, letních, dětských nocích . . .
Nepoletím
Jako dítě jsem věřil, že se — přestože jsem chápal, že to u lidí normální není a nikdo na světě to nesvede — naučím létat; strašně jsem toužil létat jako pták a věřil jsem, že ta touha létat povede k tomu, že to nakonec zvládnu: nebyla to vůle, neměl jsem představu (už tehdy jsem to byl schopen jasně rozlišit, ne slovy, ale myšlením), že nějak přinutím realitu ke změně; nebyla to vůle, ale spíš víra, že mi samou touhou narostou křídla; že samou touhou ztratím tíhu; že se samou touhou mé kosti naplní vzduchem a vše mne ponese vzhůru, vzhůru . . . Sedím ve své stráni; nade mnou se míhají ptáci; nad protější strání se vznáší trojice luňáků . . . Touha neustala; ale ztratila se víra: chtěl bych letět, jako kdysi, jako tehdy na severočeském sídlišti; ale vím, že nepoletím; zde — v rozkvetlých banátských stráních — vím, že nikdy nepoletím . . . Jakýsi pták proplul nade mnou vzduchem s křídly téměř přiloženými k tělu; jako šipka prorážel vzduch: jako zázrakem, bez roztažených křídel, bez jakéhokoli mávnutí; prudce a rychle proplul nad mou strání s křídly u těla a bez máchnutí; jako by stál a někdo pod ním prudce pohnul zemí . . . Sleduji zde často zázraky a způsoby letu: straky a krkavci, luňáci a vlaštovky, husy . . .
Když jsem stával nad Ploučnicí (od malička jsem vydržel civět hodiny do vody), měl jsem pocit, že touhou donutím zelené vlny, aby odnesly do dáli můj stín: ten stín, který jsem vrhal na hladinu. Měl jsem vždy pocit, že stín užuž odplouvá . . . Neznal jsem čínskou poesii, neznal jsem tonoucí odrazy a tonoucí měsíce; ale toužil jsem, aby řeka odnesla do dálek můj stín; představoval jsem si, jak pak beze stínu půjdu do kostelíka svaté Máří Magdalény na druhém břehu; jak půjdu beze stínu do hodiny klavíru, do tělocvičny, do školy; jak budu beze stínu běhat po louce a kopat do balonu; a můj stín zatím popluje do dálek; na noc se ztratí, ale ráno co ráno opět ožije na vlnách řek, na vlnách moří, na vlnách oceánů. Hodiny, dny a týdny, ba roky jsem se dokázal bavit touto představou; i později: nad koryty Svratky a Svitavy: ale to už byl spíš truc; křečovitě jsem stín vyháněl, a věděl, už jsem moc dobře věděl, že se neztratí, neodpluje . . .
Nepoletím; ale když sedím v neděli v kostelíku, v tom bílém kostelíku na dně stráně; když sedím v kostele (už na svém místě, u osmého zastavení Křížové cesty: Ježíš napomíná plačící ženy), věřím, že snad přece jen poletím: jindy a jinak: a přece trochu tak, jak jsem vždy toužil . . . A když stojím někdy v podvečerech dole u Dunaje a civím na svůj prodlužující se stín na vlnách, chápu náhle, že je zázrak už to, že jej ty vlny aspoň rozechvějí; a že jej přece jen aspoň o kousíček strhávají s sebou, ač jej ode mne nikdy zcela neodtrhnou (občas dokonce stín vodního ptáka protne stín mého těla); a chvění vln, chvění stínu zaplaví (teď už skutečně zázrakem) celé mé nitro: vznáším se ve stavu beztíže nad širou vodní plání; vznáším se . . .
