dnes jsem tu proto, že byla v minulém roce Radce Denemarkové udělena cena Magnesia Litera za její překlad mého románu „Rozhoupaný dech". Z toho jsem měla velkou radost. Považuji za skvělé, že Magnesii Literu mohou získávat i překladatelé. Neboť překlady jsou svébytným uměním. Já bych se překládat neodvážila, ačkoliv rumunsky mluvím perfektně. Vždyť překládat neznamená pouze nahrazovat, tedy nalézat povědomé slovo vlastního jazyka pro slovo cizího jazyka. Musí to být slovo ve všem všudy odpovídající - a to je mnohem komplikovanější. Je nutné znovu rozeznít tón originálu. Umění překladu je umění nahlížet slova, abychom viděli, jak tato slova vidí svět. Překládání vyžaduje vnitřní posedlost, která odlišnosti přiblíží co nejtěsněji originálu. Dostat se do tak blízkého očního kontaktu se slovy je velice obtížné. Je to velké umění.
Rumunsky jsem se naučila později – když mi bylo patnáct let a přišla jsem do města na gymnázium z malé vesničky. Ale samozřejmostí se mi rumunština stala teprve o několik let později, když už jsem studovala a pracovala ve strojní továrně. Překládala jsem z němčiny do rumunštiny popisy strojů z dovozu, jejichž chodu jsem vůbec nerozuměla, překládala jsem je mechanicky, slovo za slovem . Ale taky jsem byla nucena mluvit po celý den rumunsky, protože německy nikdo neuměl.
Při přechodu z jednoho jazyka do druhého se s jedním a týmž předmětem pokaždé děla proměna. Pochopila jsem, že mateřský jazyk máme bez vlastního přičinění. Je to věno, které vzniká nepozorovaně. Toto věno je pak posuzováno jazykem, který se přidruží později a jinak. Mateřský jazyk je tu nyní a bezpodmínečně, jako vlastní kůže. A je stejně jako kůže zranitelný, pokud je ostatními podceňován, opovrhují jím nebo ho dokonce zakazují. Někdo, kdo jako já pocházel v Rumunsku z vesnice, kde se mluvilo dialektem, a kdo s mizernou školní spisovnou němčinou přišel do úředního jazyka rumunského města, to měl těžké. Během prvních dvou let ve městě pro mne bylo většinou snazší nalézt správnou ulici v neznámém okolí, než v úřední řeči to správné slovo. Rumunština se ke mně chovala stejně jako kapesné. Sotva mne přivábila nějaká věc ve výloze, už mi peníze na koupi nestačily. Mnohá slova jsem neznala vůbec a na těch několik, která jsem znala, jsem si včas nevzpomněla. Ale dnes vím, že toto pozvolné, váhavé otálení, které mne dohnalo pod úroveň mého myšlení, mi zároveň poskytlo čas, abych obdivovala proměnu věcí prostřednictvím rumunského jazyka. Mohu mluvit o štěstí, že k tomu vůbec došlo. Jak jinak vnímáme slovo vlaštovka, které v rumunštině zní rindunica, SEDÍCÍ V ŘADĚ. Ptačím pojmenováním je zároveň řečeno, že vlaštovky sedávají na drátě v řadách, natěsnaná jedna vedle druhé. Vídala jsem je každé léto na vesnici, když jsem ono rumunské slovo ještě neznala. Zatajil se mi dech nad tím, že lze vlaštovku nazvat tak krásně. Stávalo se mi to čím dál častěji, rumunský jazyk měl smyslovější slova, šitá na míru mého vnímání mnohem lépe než slova mateřštiny. Už nikdy jsem nechtěla pozbýt této provázanosti. Ani v jazyce, ani v psaní. V knihách jsem nenapsala ani slovo rumunsky. Ale rumunština stejně píše se mnou, protože mi vrostla do vidění.
Mezi jazyky se rozevírají obrazy. Každá věta je z hlediska mluvčích určitým a daným způsobem zformovaný pohled na věci. Každý jazyk nahlíží svět jinak a stvoří si veškerý slovník prostřednictvím tohoto odlišného zorného úhlu – dokonce ho i jinak vetká do gramatiky. V každém jazyku sedí v slovech jiné oči.
Důvod, proč nemohu překládat, spočívá i v nedůvěře v jazyk. Když se se mnou jednoho dne před vystěhováním loučila má nejlepší přítelkyně, když jsme se objímaly a došlo nám, že se už nikdy neuvidíme, protože já se nebudu smět nikdy vrátit do Rumunska a ona nesmí opustit zemi – když se se mnou tato přítelkyně loučila, nemohly jsme se od sebe odtrhnout. Třikrát vyšla ze dveří a pokaždé se vrátila. Teprve napotřetí odešla, šla tak dlouho, jak dlouhá byla ulice. Ulice ubíhala přímo a já viděla světlý kabátek, jak mizí a zmenšuje se a zmenšuje a zvláštním způsobem byl se vzrůstající vzdáleností nápadnější. Nevím, lesklo se to zimní slunce, tehdy byl únor, zaleskly se to pláčem mé oči v sobě samých nebo se leskla látka kabátku - jedno však vím určitě: dívala jsem se za přítelkyní a záda se jí zablýskla, jako by ulicí odcházela stříbrná lžíce. Tak jsem celé rozloučení intuitivně vyjádřila dvěma slovy, nazvala jsem je stříbrnou lžící. To celou událost popsalo nejpřesněji. Co má stříbrná lžíce společného s kabátkem? Vůbec nic. A stejně tak málo má společného s loučením. Ale v poetickém obrazu potřebují jeden druhého.
Proto jazyku nedůvěřuji. Neboť nejlépe vím od sebe samé, že jazyk, aby se stal přesným, ukradne něco, co mu nepřináleží. Neustále se sama sebe ptám, proč jsou jazykové obrazy tak zlodějské, proč si přirovnání nakrade vlastnosti, které věci nepřísluší. Teprve objevené překvapení se blíží skutečnosti. Teprve když vjem oloupí okolí o jiné vjemy, když k sobě věc strhne materiál jiné věci a použije ho – teprve když se to, co se ve skutečnosti vylučuje, stane hodnověrným ve větě, pak se i tato věta před skutečností obhájí.
Jsem ráda, když se mi to daří.
