Ponor
Pedro Novoa
Ponoříš se. Když klesáš, uslyšíš babičku Hiromi: „Přines ty chaluhy jak za starých časů.“ Slova se vznášejí kolem tvé ručně vyrobené masky jak ryba, když proráží světlo. Sázka na moderní medicínu vám nevyšla. Jódové tablety, které bral tvůj bratr Yochan na anémii, byly slabé, nanejvýš mu na pár týdnů zrůžověly tváře.
Pak jsi musela trénovat: vodní sporty, postupné potápění a samozřejmě tě čekaly lékařské prohlídky, aby se vědělo, jestli tvoje tělo reaguje. Musela jsi mít jistotu: máma Misuki zemřela, protože vědu podcenila a věřila víc povídačkám než skutečnosti. Podle babičky však její dcera nezemřela, jen ji k sobě zavolalo moře. Nikdo jí neodporoval. Jak bylo zvykem, na smuteční slavnosti nikdo neplakal. Jen táta Hideo se schoval v koupelně, kde porušil tradice a propukl v pláč.
Táta byl paličák. Když nás gravitace neúprosně táhla dolů, on levitoval. Když se svět točil doleva, on se řítil opačným směrem. Moc dobře věděl, co přijde, proto se nechal Yochanovým lékařem přemluvit, abychom se přestěhovali do Chosiky v naději, že v suchém klimatu se bratrovo zdraví zlepší.
Když to babička zjistila, vydědila ho a sbalila si kufry. „Vrátím se domů,“ řekla, když nesla svých osmdesát let na letiště, a odletěla do Japonska. Tam ta hrdá stařena žila sama, bez elektřiny, platebních karet i supermarketů, a jedla jen ryby, měkkýše a chaluhy, které sama našla v moři. „Měla jsem pro sebe celý Tichý oceán,“ vysvětlovala o rok později.
Když se ukázalo, že klima v Chosice Yochanovi nepomáhá, ale škodí, vrátili jsme se do Callaa. To ty jsi přemluvila babičku, aby se vrátila. Byla to i doba zrady, tvé zrady: odjela jsi do Cusca kvůli dobré práci, ale babičce jsi řekla, že žiješ v Limě, jen hodinu od domova. Proto sis pro každou rodinnou sešlost vymýšlela ty nejhorší výmluvy. A protože tě měla nejradši—i když to nikdy nepřiznala—, nakonec se smířila s každým nesmyslem, který jsi jí napovídala. Jenže když ti zavolali, že Yochan je v kritickém stavu a doktoři přestali doufat, odletěla jsi prvním letadlem do Limy. A teď ses tu potápěla a hledala chaluhy, které babička používala od chvíle, kdy lékařská věda oznámila, že tvůj bratr zemře.
Když bylo Yochanovi osm, potápěla se babička; když mu bylo šestnáct, máma Misuki, a teď, když je mu čtyřiadvacet, ta povinnost přešla na tebe, další generaci. Bratrova žena se nabídla místo tebe, jenže neměla v žilách tu historii. Ženy v naší rodině se potápěly tisíce let a v moři hledaly ústřice a perly. Rozrušená švagrová vytočila tvoje číslo se stejným zoufalstvím, s jakým teď držela lano uvázané kolem pasu. Potila se a trpěla na člunu: tvoje ponořené tělo bylo svým způsobem její.
Ty jsi zatím obličejem dolů klesala do vesmíru černého mléka se šnorchlem, který ti trčel z úst jak nějaký roh. Tvůj ponor rámoval trýznivý proud světla, jenž dokazoval, že noc pod hladinou je ještě temnější. Bez ploutví, potápěčského obleku, s odhaleným hrudníkem a jen ve spodním prádle ses vydala, bez hranic, k chumlu chaluh, mezi kterými jsi měla najít ty pověstné žlutohnědé chaluhy bublinaté. Tví předci, ama, dávní lovci perel, ty rostliny jedli syrové, aby zahnali démony slabosti. Naneštěstí měly svá hnízda v nevlídných hlubinách podmořských útesů. Teď, třicet metrů pod hladinou, jsi cítila rozeklanost skal.
Opatrně jsi proplula houštinou planktonu a kolonií škeblí. Konečně jsi ucítila, jak tě na rukou a nohou škrábou naběhlé puchýřky chaluhy bublinaté a obtahují obrysy tvých prsou. Natrhala jsi jich co nejvíc, naplnila malou síťovku, a hotovo: půlka bitvy byla vyhrána.
Bez dechu jsi vydržela minutu a půl: to je pod vodou věčnost. Občas jsi měla pocit, že se ti jazyk zvětšuje, kroutí a vlní: tak zemřela máma, když si špatně spočítala, kolik námahy ji bude stát cesta zpět. Plavala jsi co nejpomaleji, aby se tělo nenasytilo oxidem uhličitým. S pažemi u stehen ses odrazila dost silně na to, abys vyplavala na povrch. Jenže ti uzel u paty změnil plány. Zamotala ses do vlastního lana.
„Moře se neboj. Neboj se bojovat za to, co v hloubi duše miluješ,“ říkávala babička a ryba požírala zbytky světla před tvou maskou. Nahoře se vyčerpaná švagrová zoufale snažila táhnout za lano, nejdřív zděšená tím, že je bezvládné, pak zdrcená.
Po neviditelných ranách do bránice tě ze světa odnášela konejšivá závrať; podaří se ti rozvázat uzel, osvobodíš se od olověného opasku a téměř instinktivně stoupáš nahoru. Vracela ses pomalu, ale jistě, necelých pět metrů od hladiny zespodu pozoruješ, jak se zvětšuje a jasně rýsuje kýl člunu. Vidíš střípky svého života, jak se vznášejí na vodě podobné nerovnoměrným ropným skvrnám. Poznáváš mezi nimi bledé tváře Yochana, když si jich poprvé všiml táta, mámin úsměv, když našla svou první perlu, a babiččin přísný hlas, který všechno uvádí na pravou míru. V tu chvíli ti ztuhnou paže; patro ti zatarasil jazyk podobný obrovskému hadovi. Světlo je najednou vzdálené: bělejší a prudší. Začínáš snít. Ve snech ti na nohou vyraší ploutve a kyslík je pouhá pověra.
Pak jsi musela trénovat: vodní sporty, postupné potápění a samozřejmě tě čekaly lékařské prohlídky, aby se vědělo, jestli tvoje tělo reaguje. Musela jsi mít jistotu: máma Misuki zemřela, protože vědu podcenila a věřila víc povídačkám než skutečnosti. Podle babičky však její dcera nezemřela, jen ji k sobě zavolalo moře. Nikdo jí neodporoval. Jak bylo zvykem, na smuteční slavnosti nikdo neplakal. Jen táta Hideo se schoval v koupelně, kde porušil tradice a propukl v pláč.
Táta byl paličák. Když nás gravitace neúprosně táhla dolů, on levitoval. Když se svět točil doleva, on se řítil opačným směrem. Moc dobře věděl, co přijde, proto se nechal Yochanovým lékařem přemluvit, abychom se přestěhovali do Chosiky v naději, že v suchém klimatu se bratrovo zdraví zlepší.
Když to babička zjistila, vydědila ho a sbalila si kufry. „Vrátím se domů,“ řekla, když nesla svých osmdesát let na letiště, a odletěla do Japonska. Tam ta hrdá stařena žila sama, bez elektřiny, platebních karet i supermarketů, a jedla jen ryby, měkkýše a chaluhy, které sama našla v moři. „Měla jsem pro sebe celý Tichý oceán,“ vysvětlovala o rok později.
Když se ukázalo, že klima v Chosice Yochanovi nepomáhá, ale škodí, vrátili jsme se do Callaa. To ty jsi přemluvila babičku, aby se vrátila. Byla to i doba zrady, tvé zrady: odjela jsi do Cusca kvůli dobré práci, ale babičce jsi řekla, že žiješ v Limě, jen hodinu od domova. Proto sis pro každou rodinnou sešlost vymýšlela ty nejhorší výmluvy. A protože tě měla nejradši—i když to nikdy nepřiznala—, nakonec se smířila s každým nesmyslem, který jsi jí napovídala. Jenže když ti zavolali, že Yochan je v kritickém stavu a doktoři přestali doufat, odletěla jsi prvním letadlem do Limy. A teď ses tu potápěla a hledala chaluhy, které babička používala od chvíle, kdy lékařská věda oznámila, že tvůj bratr zemře.
Když bylo Yochanovi osm, potápěla se babička; když mu bylo šestnáct, máma Misuki, a teď, když je mu čtyřiadvacet, ta povinnost přešla na tebe, další generaci. Bratrova žena se nabídla místo tebe, jenže neměla v žilách tu historii. Ženy v naší rodině se potápěly tisíce let a v moři hledaly ústřice a perly. Rozrušená švagrová vytočila tvoje číslo se stejným zoufalstvím, s jakým teď držela lano uvázané kolem pasu. Potila se a trpěla na člunu: tvoje ponořené tělo bylo svým způsobem její.
Ty jsi zatím obličejem dolů klesala do vesmíru černého mléka se šnorchlem, který ti trčel z úst jak nějaký roh. Tvůj ponor rámoval trýznivý proud světla, jenž dokazoval, že noc pod hladinou je ještě temnější. Bez ploutví, potápěčského obleku, s odhaleným hrudníkem a jen ve spodním prádle ses vydala, bez hranic, k chumlu chaluh, mezi kterými jsi měla najít ty pověstné žlutohnědé chaluhy bublinaté. Tví předci, ama, dávní lovci perel, ty rostliny jedli syrové, aby zahnali démony slabosti. Naneštěstí měly svá hnízda v nevlídných hlubinách podmořských útesů. Teď, třicet metrů pod hladinou, jsi cítila rozeklanost skal.
Opatrně jsi proplula houštinou planktonu a kolonií škeblí. Konečně jsi ucítila, jak tě na rukou a nohou škrábou naběhlé puchýřky chaluhy bublinaté a obtahují obrysy tvých prsou. Natrhala jsi jich co nejvíc, naplnila malou síťovku, a hotovo: půlka bitvy byla vyhrána.
Bez dechu jsi vydržela minutu a půl: to je pod vodou věčnost. Občas jsi měla pocit, že se ti jazyk zvětšuje, kroutí a vlní: tak zemřela máma, když si špatně spočítala, kolik námahy ji bude stát cesta zpět. Plavala jsi co nejpomaleji, aby se tělo nenasytilo oxidem uhličitým. S pažemi u stehen ses odrazila dost silně na to, abys vyplavala na povrch. Jenže ti uzel u paty změnil plány. Zamotala ses do vlastního lana.
„Moře se neboj. Neboj se bojovat za to, co v hloubi duše miluješ,“ říkávala babička a ryba požírala zbytky světla před tvou maskou. Nahoře se vyčerpaná švagrová zoufale snažila táhnout za lano, nejdřív zděšená tím, že je bezvládné, pak zdrcená.
Po neviditelných ranách do bránice tě ze světa odnášela konejšivá závrať; podaří se ti rozvázat uzel, osvobodíš se od olověného opasku a téměř instinktivně stoupáš nahoru. Vracela ses pomalu, ale jistě, necelých pět metrů od hladiny zespodu pozoruješ, jak se zvětšuje a jasně rýsuje kýl člunu. Vidíš střípky svého života, jak se vznášejí na vodě podobné nerovnoměrným ropným skvrnám. Poznáváš mezi nimi bledé tváře Yochana, když si jich poprvé všiml táta, mámin úsměv, když našla svou první perlu, a babiččin přísný hlas, který všechno uvádí na pravou míru. V tu chvíli ti ztuhnou paže; patro ti zatarasil jazyk podobný obrovskému hadovi. Světlo je najednou vzdálené: bělejší a prudší. Začínáš snít. Ve snech ti na nohou vyraší ploutve a kyslík je pouhá pověra.