Láska, kterou Liliana cítí ke své dceři, je tak silná, že ji občas děsí.
Jako by se celý svět scvrkl do malé tváře, Lilianino slunce vychází, když dítě otevře oči. Vstává k miminku v noci, v hedvábném županu si sedá do křesla, na okně slabě svítí lampa. Zuzana pije s neztenčující se chutí, pěstičku má položenou na matčině ňadru, saje, dokud Lilianu úplně nevyprázdní. Nad kolébkou jí visí chundelatý vlněný králíček; když se zatáhne za šňůrku, začne hrát. Liliana ukládá dítě ke spánku a k melodii si vymýšlí slova, otírá Zuzaně ústa, v jejichž koutcích zasychá mléko, hladí hlavičku s měkkým temenem.
Dítě je ze všech stran sevřeno láskou jako obručí, kromě matky a otce ho milují Lilianini rodiče, Heckelovi, a Leopold, Abrahámův otec.
Abrahám Liebeskind spěchá každý den z kanceláře domů, aby mohl být se svou dcerou, Heckelovi přijíždějí z Prahy obden.
Podobna kouzelnému talismanu jde Zuzana z ruky do ruky, nelíbí se jí to, vraští obličej a křičí. Liliana ji dává do kočárku a vyráží na staveniště, kde kousek za cukrovarem vyrůstá nový dům. Liliana si chrání tvář slunečníkem a prochází mezi zedníky, Abrahám, oblečený do pracovních šatů, sedí na nízké zídce a se zednickým mistrem prohlíží plány.
Vila bude mít dvě patra a balkón, obklady koupelen z italského mramoru a podlahy z amerického dubu. Prostor kolem domu se upraví a propojí se stávající zahradou a sadem.
Liliana touží po leknínovém jezírku a skutečně ho dostane, Abrahám u něj nechá vysadit vrbu.
3
Prvních šest let Zuzanina života je naplněno oblostí a něhou.
Všechno je měkké, matčina prsa a břicho, otcovy vousy. Svět je jasně ohraničený a bezpečný, nikde z něj nevystupuje nic, co by Zuzaně mohlo ublížit, a ona sama se svým okolím zachází rázně, bez obav. Mléko, které jí matka dává, je sladké a vlahé, otec jí z práce nosí karamely.
Zuzana sílí a přibírá. V sedmi měsících má na drobné tělo příliš těžkou hlavu, v roce a půl se její proporce srovnají. Učí se chodit, z matčiny náruče rovnou do otcova objetí. Má silný stisk, popadne Abraháma za vousy a trhne. Otočí se a kolébavě zamíří k Lilianě. Zaboří jí nos do podpaží a Liliana ji zvedne a přenese k oknu, na dvůr právě přijel vůz s nábytkem, který si Liebeskindovi budou brát do nového domu.
Zuzana dlouho nemluví. Dorozumívá se jednoduchými zvuky. Ukazuje. Má živé a výrazné oči, skoro dočerna, a velká ústa, v nichž se během dvou let objeví ostré bílé zoubky.
Teprve když je má Zuzana pevně usazené v dásních, začne mluvit a její matce se uleví; první věty, které Zuzana skládá, jsou neobratné, jako by je překládala z jiného jazyka; o něco později se však slova chopí důkladně a s vervou, mluví a zpívá, hraje si se svým hlasem, recituje.
O Vánocích pětadvacátého roku nechá Abrahám Liebeskind vztyčit v salóně velký smrk. Jsou to poslední Vánoce ve starém bytě, ty nadcházející už budou trávit ve vile.
Přestože je cukrovarník původem Žid, nezdráhá se slavit narození Spasitele, mnohé křesťanské svátky jsou mu bližší než židovské. Vánoce v tomto roce jsou slavnostnější než jiné, od války uplynulo sedm let a cukrovaru se daří, Abrahám Liebeskind zaměstnává vynikající inženýry a ti mu stavějí ještě lepší stroje, Liebeskindův cukr je pojem, vyváží se za hranice, všechny druhy — kostky, krystal, moučka —, homole přestal dělat před rokem.
Století přechází do své druhé čtvrtiny a Abrahám doufá, že bude stejně úspěšná jako ta první. Jeho žena sedí u klavíru a probírá se notami, chystá se hrát, on sám si dopřává doutník a čeká na Lilianiny rodiče a společnou večeři. Zuzana, které jsou necelé dva roky, obdivuje strom. Na sobě má bílé šaty a ve vlasech stužku. Obchází kolem smrku a něco si šeptá, potom rychle vystřelí ruku a strhne jednu ozdobu. Nacpe si ji do úst a skousne, křehké sklo praskne a Zuzaně po bradě stéká krev. Abrahám se k ní rozběhne, ale to už u Zuzany klečí matka, drží jí otevřenou pusu a do kapesníku z ní vybírá střepy. Abraháma překvapuje, že Zuzana nepláče, oči upírá nad matčinu hlavu a trpělivě se nechává ošetřit, poslušně plive krvavé sliny a vystrkuje jazyk, aby ho mohla Liliana prohlédnout.
Stane se z toho příběh pro obveselení společnosti, dítě a střepy, nic vážného, jen pár kapek krve, ale Abrahám nezapomene na Zuzaniny oči, tvrdé a lesknoucí se, bez lítosti.
V Zuzanině dásni zůstane zabodnutý střep, zvolna se zapouzdří a obroste masem; ona na něj čas od času narazí jazykem, bolest jí pronikne do celého těla a Zuzana pocítí, že je živá; bude tu připomínku dětství milovat i nenávidět současně.
94
Je to jako být znovu v maminčině břiše, napadne Zuzanu.
Laská se s tím slovem.
Maminka.
Jsou s otcem uvězněni na malém prostoru, dýchají společný vzduch, tisknou se k sobě v hustém šeru. Zuzana dělá na dřevěnou stěnu křídou čárky za jednotlivé dny.
Někdy má pocit, že tady zešílí. Stojí na špičkách, dírou ve střeše loká čerstvý vzduch, nehty má ulámané od toho, jak je zatíná do trámu.
Nechce se skrývat a říká to otci, Liebeskind si však vede svou, venku není bezpečno.
Zpočátku spolu Zuzana s otcem tiše hovoří, pak se mezi nimi rozhostí mlčení. Není o čem mluvit.
Blednou a vytrácejí se.
Těla jim měknou, svaly se rozpouštějí.
Páchnou.
Nemyjí se, pouze otírají vlhkým hadříkem. Zuzana sténá do polštáře. Liebeskind ji hladí po vlasech.
Nemůže to trvat věčně, říká.
Každý den, kdy nemůže být s Janem, je pro Zuzanu ztracený.
A potom, náhle, jsou z toho pomalého umírání na půdě paní Tomášové vytrženi.
*
Slyší rány.
Někdo odsunuje nábytek.
Kladivo buší do prken tvořících stěnu.
Paprsek světla zvolna sílí, až temný úkryt zalije docela.
Zuzana s otcem se krčí na matraci. Zakrývají si oči. Škvírou mezi prsty Zuzana zahlédne paní Tomášovou. Žena si drží ruku před ústy, z jedné nosní dírky jí teče krev.
Za to, že s mužem ukrývali Židy, je čeká vězení. Možná je odvezou do některého z pracovních táborů.
Zuzana se pomalu zvedá. Jsou tady čeští četníci a muž v balonovém plášti. Četníci mají psy. Vlčák se rozběhne k Zuzaně, strčí jí tlamu mezi nohy, čenichá.
Zuzana se rozkřičí.
Nemůže přestat, její hlas stoupá ke střeše, Zuzana pěstí tluče psa do hlavy, na stehně cítí stisk zubů. Liebeskind od ní vlčáka odtahuje a četník Zuzanina otce udeří pažbou pušky.
Zuzana ztichne, skloní se nad otcem, hladí ho po tváři, šeptá.
Vyvedou je ven, nacpou do auta, vezou do Prahy.
Zamknou je v cele, Zuzanu s paní Tomášovou, Liebeskinda s jejím manželem.
Zuzana zhluboka dýchá, podle maminčiny rady, vydechuje nosem.
Je konec září, vzduch je stále teplý.
Paní Tomášová sedí s hlavou zakloněnou, dvěma prsty si tiskne nos, chraplavým hlasem odříkává zdrávas.
*
Liebeskinda oddělí od pana Tomáše a vodí ho k výslechu.
Kancelář tajné policie vypadá jako každá jiná.
Psací stroje, lampy.
Na stěnách zarámované vyhlášky a Hitlerův portrét.
Bakelitové telefony, vrzající nábytek, popelník, v němž doutná cigareta.
Tlučou Liebeskinda do hlavy, pravítkem ho bijí přes prsty, pohmoždili mu koleno.
Vysvětlují mu, že hrát si s gestapem se nevyplácí.
Liebeskind je přesvědčený, že tady zemře.
Oni mu to nevyvracejí.
Ale nejdřív zabijeme tvou dceru, řeknou a Liebeskindovi povolí svěrače.
Špinavého a zoufalého ho odvedou do cely, odkud ho den nato vytáhnou a znovu bijí.
Liebeskind ztrácí pojem o čase. Neví, jak dlouho už tady je. Nestará se o to, jak vypadá. Bez ustání odněkud krvácí, v ústech se mu uvolňují zuby.
Máš štěstí, řeknou mu jednoho dne vyslýchající. Ještě můžeš být užitečný. Budeš pracovat.
Strážný, který stojí vedle Liebeskinda, mu trhnutím zvedne hlavu.
Slyšíš? zařve.
Liebeskind cosi vykoktá. Vyslýchající vstane, upraví si sako, rychlým hmatem překontroluje manžety.
Pojedeš pryč, oznámí Liebeskindovi.
Liebeskind se chce zeptat na Zuzanu, ale strážný ho kopancem popožene ke dveřím.
Jdou dlouhou chodbou, míjejí kanceláře a potkávají sekretářky, které se Liebeskindovi vyhýbají pohledem.
Liebeskindova cela je v podzemí. Není v ní lůžko, jen betonový podstavec, na který se Liebeskind stočí, a když se strážný nedívá, olizuje si krev z popraskaných kloubů.
Den nato Liebeskinda se Zuzanou odvezou na nádraží k vlaku. Oba se rozhlížejí, Zuzana si dokonce stoupne na špičky, ale paní Tomášová s manželem tu nejsou.
Četník, který Liebeskindovy doprovází, je předá německému strážnému.
Zuzana i její otec mají na krku cedulky se svým jménem a číslem. Strážný si je opíše do seznamu a vtlačí cukrovarníka a Zuzanu do vagónu.
Vagón je plný lidí, tisknou se k sobě, pár šťastlivců sedí, ostatní postávají v chodbičkách. Zuzana jako by oněměla, rychle polyká a v kalném ranním světle si prohlíží otcovy rány, roztržené obočí, napuchlá ústa.
Otevřenými dvířky sem proudí další nedobrovolní cestující, malé děti křičí, kdosi nadává.
Potom zazní dlouhé písknutí a vlak se pomalu rozjede.
Zuzana nahmatá šňůrku na svém krku a strhne ze sebe cedulku se jménem. Chce ji sundat také otci, ale Abrahám zavrtí hlavou.
Vlak nespěchá, jede zvolna podzimní krajinou, stromy jsou ještě zelené, jen javory se začínají červenat.
Koleje zvoní, z lokomotivy stoupá kouř.
Pole jsou zoraná, lesknou se vlákny babího léta.
Cesta do Terezína trvá necelé tři hodiny.
100
V březnu Zuzana Terezín opustí.
Cesta do Osvětimi je trýznivou poutí mezi ubohým bytím a totálním nebytím, přejezdem do prázdnoty.
Vagón se zmítá, lidé křičí.
Transport Ex je určený k likvidaci, ghetto je třeba před očekávaným příjezdem Červeného kříže vylidnit.
Vagóny jsou špinavé a páchnou.
Koncentrovaná bolest je uzavřená mezi plechovými pláty, je tady střecha, podlaha a bočnice, zámek a řetěz, malé zadrátované okénko.
Je tu také Zuzana Liebeskindová, milovaná cukrovarnická dcerka, zvyklá na to nejlepší; Zuzana Liebeskindová, která i v ghettu pracovala s perletí.
Dýchá tak, jak ji to naučila maminka, prodýchává se temnotou a pachem potu a moči; je to, jako by znovu přicházela na svět porodním kanálem; na konci cesty bude náruč, bezedná a polykající příchozí jednoho za druhým, náruč s drtivými čelistmi.
To nemůže dopadnout dobře, říká si Liebeskindova dcera a vlak se natřásá, brzdí a opět se rozjíždí, přechod ze světla do tmy, tělo na tělo, lapání po dechu, poslední záblesky čisté nezkalené mysli.
Zuzana netuší, jestli je ve vlaku také otec. Doufá, že ano. Nejprve ho zkouší volat, ale v křiku a nářku její hlas zanikne.
Budeme pracovat, říká kdosi a davem lidí projede souhlasné mručení.
Zuzana ví, že je to nesmysl, tento vlak míří přímo do pekla a ona stále trochu žasne, jak se v něm mohla ocitnout; kdysi, v dávné době, nosila hedvábné šaty a líbala se s Janem, dotýkala se jeho těla, horkého a nepokojného, a pak se cosi zlomilo.
Co to znamená být Žid? ptala se jako dítě učitele Nachtigala, a teď to tedy ví, být Žid znamená jet vlakem do neznáma.
Vagóny nadskakují na nerovných kolejích a venku se střídá den a noc a nejspíš také roční období, už jsou tu zavřeni celou věčnost.
Dýchej, říká maminka Zuzaně a Zuzana ji poslechne, nabere do plic zkažený vzduch, kdosi jí šlape po nohou a tlačí do boku a ona se počurá, nezahanbuje ji to, dělá jen to, co je nutné.
Nakonec vlak zastaví.
Všude je světlo. Vtrhne do vozu otevřenými dveřmi.
Němčina.
Studená a ostrá, štěkot psů.
Klauni v pruhovaných šatech.
Jsou na místě, přijeli v noci znásilněné silnými reflektory.
Všichni musejí ven!
Vagón je třeba vyprázdnit, přepřáhnout lokomotivu, dojet pro nový náklad.
Dýchej, říká maminka.
A Zuzana seskakuje z vlaku na rampu, nohy se jí chvějí, zvedá hlavu a náhle ho spatří, milovaného tatínka.
Prodírá se k němu, schytá pár ran do zad, vyhekne, ale pak ho konečně drží, rukou mu vklouzne do dlaně a Liebeskind, spíš mrtvý než živý, ji pozná; Zuzanko, vydechne a potom je silná rána oddělí, muži napravo, ženy nalevo, na nic nečekat, rychle, poslouchat příkazy, narodit se do nového světa, do lágru tvořeného ohněm a stínem.
101
Ta noc všechno rozhodne, rozštěpí.
Od nynějška už budou dva životy.
Život před táborem a po něm.
Sturmbannführer Schenke sedí za malým stolkem, mhouří oči a hledá zvláštnosti — trpaslíky, dvojčata, hrbáče. Uvolněně ukazuje napravo nebo nalevo, i pozdě v noci je bystrý, nic mu neunikne. Pomáhá mu Scharführer Szulc, na kterého se může spolehnout, není zbytečně krutý a za to je Schenke vděčný, protože zbytečná krutost je ztráta času.
V jednu chvíli Schenke zakloní hlavu a zdá se mu, že za silnými reflektory zahlédl blesknout hvězdu, skoro ho to dojme; Když padá hvězda, něco si přej, říkali mu v dětství a on náhle spontánně sevře palce v dlaních.
Kéž se objeví něco pěkného, pomyslí si a osud mu přihraje do cesty Zuzanu Liebeskindovou.
Je vyšší než ostatní ženy, statná a lékař Schenke už od pohledu pozná, že má silné kosti. Natolik se mu zalíbí, že vstane, krátkým bičíkem se švihne do vysoké holínky a dojde k Zuzaně.
Mund offen! řekne a ona ho poslechne, takže jí může rukojetí bičíku přejet zuby.
Potom pokyne rukou a zařadí ji do zvláštní skupiny, která se utvořila za jeho stolkem, mezi dva muže s ohnutými zády a mladou ženu se znetvořenou tváří.
Zuzana se postaví vedle nich, netuší, že jí Schenke právě zachránil život a že jí zanedlouho na důkaz toho, že ji čeká budoucnost, vytetují na předloktí číslo.
Schenke se vrátí ke svému stolku, jsou skoro tři hodiny ráno a on zívne, má ukázkové zuby, lesknou se mu ve světle lamp a jeho bičík už má opět napilno, ukazuje k životu, nebo ke smrti.
Abrahám Liebeskind, cukrovarník, který přinesl na trh zcela novou řadu cukru, se zařadí po bok stejně starých mužů. Všichni jsou vybráni ke zplynování. Liebeskind očima pátrá v davu, hledá Zuzanu a zdá se mu, že ji zahlédl ve skupině nějakých hrbáčů, ční nad nimi jako obryně.
Chce na ni zavolat, ale náhle se vše dává do pohybu, proud lidí míří pryč; Ke sprchám, říkají němečtí strážní, Liebeskind se však nechce sprchovat, hledá někoho, komu by to řekl, zastaví se a nějaký Němec ho laskavě bere za rameno; Dopředu, příteli, říká a Liebeskind se naposledy otáčí po Zuzaně, nepodaří se mu ji zahlédnout, místo jejího obličeje vidí jednolitý proud šedých tváří.
Do hodiny je po všem, nahý Liebeskind je otráven cyklónem B a jeho tělo teď páčí z plynové komory muži ze Sonderkommanda, prohlížejí mu ústa kvůli zlatým zubům a odnášejí mrtvolu do krematoria.
Zuzana stojí před vězněm, který ji bude tetovat, dívá se na jizvy na jeho oholené hlavě a ráda by se zeptala, kam zmizel její otec; Nemluv! štípne ji muž do paže a pak jí do kůže vytetuje šestimístné číslo.
102
Všechno v Osvětimi má pravé úhly.
Není tu žádná oblost, nic útěšného, každá věc má své místo, svou kolonku, číslo.
Nechají Zuzanu vysvléct a odvšiví ji, pak jí píchnou injekci, o níž tvrdí, že jsou v ní vitamíny. Dostane nové oblečení, obnošenou sukni, pánskou košili a děravý kabát. Přistrčí ji k hromadě bot a přikážou, aby si vybrala. Je obtížné najít shodný pár. Zuzana se nehýbe. Neznámá žena jí vtiskne do náruče zimní boty s kožíškem.
Zuzana se obuje, boty ji tlačí, ale nic neříká.
Blok s označením 10a je nízká dvoupatrová budova. Je určený pro ženy podstupující lékařské pokusy a Zuzana na něm stráví téměř celý rok.
V horním patře jsou dvě velké místnosti, v přízemí věčně ucpané záchody, několik ordinací, operační sál, pokoje pro ošetřovatelky a stráže SS a kanceláře.
Místnosti, do níž Zuzanu odvedou, velí štubová. Jmenuje se Eliza Babiaková a je to Polka. Patří k těm hodnějším a má vytetované nízké číslo, v táboře přežívá už více než dva roky. Přišla sem těhotná a porodila tu; jeden z lékařů umořil její dítě hladem.
Ve světnici, kde bydlí Zuzana, je kolem stovky dalších žen. V celém bloku je jich asi dvě stě padesát, jejich počet kolísá.
Palandy jsou třípatrové, okna zamřížovaná. V noci je zakázáno chodit na záchod. Potřeba se vykonává do plechového kbelíku. Jídlo se rozděluje třikrát denně, vězeňkyně dostávají výživnější stravu než ostatní. Nemají žádný režim, jejich jedinou povinností je být k ruce.
Za to, že se vyhnou týrání kápů, se mohou zblízka seznámit s břišním tyfem, flegmonou a neštovicemi.
Lékařů, kteří zkoušejí hranice medicíny, je tady několik, od nejmladšího Schneidera po sedmdesátiletého Voigta. Šéflékařem je Schenke, který s oblibou dělá pokusy se změnou barvy očí.
Jungwirth vytahuje cévy z nohy mladé dívky a zkouší je implantovat stařeně.
Hartmann zaslepuje vaječníky.
Existuje tisíc a jedna věc, kterou ženy mohou polknout nebo vstřebat do krevního oběhu.
Vyndávají se vnitřní orgány, trhají zuby.
Zkoumá se mechanismus početí, spousta nešťastnic je oplodněna a v jednu chvíli budova přetéká těhotnými; pokud se dítě narodí, je matce okamžitě odebráno.
V některých případech je ze ženy vyjmut plod, nakládá se jako nějaké vzácné ovoce do formaldehydu a je odeslán na některou z německých univerzit.
