Sofie Syslová jde v přízemí kolem výtahu, přes rameno nese koberec s meandrovým vzorem na okraji. A jak se Sofie Syslová přibližuje k proskleným dveřím na dvůr, uslyší najednou zvláštní svištivý zvuk. Sofie Syslová už podobný zvuk mnohokrát slyšela, podobá se šelestu křídel přelétajícího dravce nebo svistu prudce roztáčeného lasa. Ten zvuk je spojen s něčím dávným v jejím životě a právě s tímto dvorem, ale Sofie si teď nemůže vzpomenout s čím.
Sofie Syslová ví, že musí otevřít dveře na dvůr co nejrychleji. Kdyby je totiž otevřela jen o něco pomaleji, spatřila by na dvoře už něco úplně jiného, nepřistihla by tam minulost, která se tam přece stále odvíjí, vždycky až do chvíle, kdy na dvůr vstoupí. Možná že odvíjení není to pravé slovo, pomyslí si Sofie Syslová, když sahá na kliku. Minulost tam vlastně utkvívá, blíží se přítomnosti jen nepatrnými krůčky, téměř stojí na místě. Stačí, aby do ní Sofie nevstoupila dost rychle, aby se neootočila dost hbitě jako v té hře Cukr káva čokoláda čaj rum bum, která se na tomto dvoře odedávna hraje, a nezahlédne vůbec nic. I v té hře vyhrává přece ten, který stojí k ostatním zády a odříkává formuli, jen tehdy, když se otočí natolik rychle, aby přistihl ty, kteří se k němu během odříkávání zezadu blíží, jak se ještě pohybují.
Sofie Syslová otevře zprudka dveře na dvůr. Takhle to je. Křídlo skáče na dvoře přes švihadlo. Křídlo skáče velmi rychle, téměř se vznáší a švihadlo opisuje elipsu kolem jeho zavalitého těla. Jen je zvláštní, napadne Sofii, že je slyšet pouze svištění švihadla, ale jak se Křídlo odráží nohama od země, slyšet není. Nejspíš to bude tím, že má Křídlo boty s pěnovou podrážkou.
A pak řekne Sofie Syslová: Křídlo, jdu na dvůr. Avšak Křídlo, který skáče k ní zády, se ani neohlédne, předstírá, jako by Sofii neslyšel, skáče dál, téměř se vznáší a švihadlo opisuje dál elipsu kolem jeho zavalitého těla. A tu si Sofie všimne, že si Křídlo při skákání potichu počítá: ...tři sta šedesát tři, tři sta šedesát čtyři, tři sta šedesát pět. A potom začíná znovu od jedné.
Sofie Syslová sedí na klepadle uprostřed dvora, který se trychtýřovitě svažuje v mělkou úžlabinu s kanálem, a dívá se na Křídla, jak skáče, téměř se vznáší, nohama se nedotýká země. Koberec s meandrovým vzorem, přehozený přes klepadlo, vlaje Sofii v poryvech nad hlavou, jak Křídlo švihadlem víří vzduch. A jak Sofie Syslová sedí na klepadle pod kobercem s meandrovým vzorem a pozoruje Křídla, který zády k ní skáče přes švihadlo, začne se na dvoře rychle stmívat. Sofie řekne Křídlovi: Vždyť se uštveš, Křídlo. Ale Křídlo si toho nevšímá, možná Sofii ani neslyší, možná ani nezpozoroval, že přišla na dvůr, tak je soustředěn. A ani pak, když Sofie vstane z klepadla (cíp koberce s meandrovým vzorem ji švihne přes tvář) a pak vystupuje s kobercem přes rameno po čtyřech vprostřed sešlapaných schůdcích, nepřestává Křídlo skákat.
A když se Sofie Syslová od dveří naposled ohlédne, připadá jí, že už to není Křídlo, kdo tam na dvoře skáče, ale jen jakýsi vřetenovitý smotek ohraničený elipsou švihadla. A ještě pak, když za sebou Sofie Syslová potichu zavře dveře na dvůr, slyší, byť slaběji, ten táhlý svištivý zvuk. A slyší ho, ještě když za chvíli vyjde z domu na náměstí Komenského. A ještě potom, když se na okamžik zastaví na rohu Rokycanovy a Sabinovy ulice (to je krátká ulička, která vede na Havlíčkovo náměstí) a zaposlouchá se, zdá se Sofii Syslové, že až sem doléhá ten táhlý zvuk, který se podobá šelestu křídel přelétajícího dravce nebo svistu roztáčeného lasa.
Obraz druhý
Babička Mlynářová háčkuje dečku. Dědeček Sysel ji z divanu pozoruje, přitom se trochu pohupuje. Sofii Syslové ta dečka připomíná spací roušku, kterou dávají učitelky ve školce na Bezovce dětem přes obličej, aby lépe usnuly. Sofie Syslová takovou roušku přes oči na Bezovce také mívala, ale neusnula ani s ní. Ještě teď cítí Sofie dotyk bezovkové roušky na kůži a cítí jej téměř pokaždé, když jde kolem mateřské školky na Bezovce.
Neprošly právě po náměstí Komenského maškary? Babička Mlynářová, která háčkuje u okna dečku, slyší v dálce doznívat jejich pištění a smích. A také z kuchyně se line vůně božích milostí. Boží milosti se pekly v dejvické vile, doslova se rozplývaly na jazyku. Ale kdo by tady na Žižkově pekl boží milosti? Dcera Helena je sotva peče a jazykozpytec Sysel tím méně. Ledaže... Tu si babička Mlynářová (vlastně už zase Eva Kuklová, protože když babička vzpomíná a vidí všelijaké živé obrazy a vstupuje do nich, vždycky do nich vstupuje pod svým dívčím jménem) všimne, že na divanu, kde sedá ten, který se cítí povolán vyhazovat její jáchymovské kůrky, sedí Fiala, sklepník z Josefské, se svou milou Marií. Vida, odkud se ta vůně line - Fiala a jeho milá Marie jedí na divanu boží milosti, kladou si je vzájemně do úst a se zavřenýma očima čekají, až se jim rozplynou na jazyku. Jsou tak soustředěni na ten požitek a jeden na druhého, že si Evy Kuklové, která háčkuje u okna dečku, ani nevšimnou. Odpoledne budou na Bezovce zase vodit medvěda. Medvěda? Mlynářského chasníka Kubu ovinutého hrachovinou. A pak budou na kopci nad Bezovkou pochovávat basu neboli bakcha. A pak budou jíst koblihy a šišky. A zítra, na Popeleční středu, když celá Praha utichne a bude se chystat k půstu (kněží v kostele budou věřícím dělat popelem znamení kříže na čelo - Fiala s Marií však v kostele nebudou), bude na Bezovce ještě živo. V hostinci na Bezovce bude jako vždy vpředvečer půstu lumpenbál.
A už je v pokoji u Syslů lumpenbál. Fiala s Marií na tom lumpenbálu také jsou. Marie tančí skoro pořád s Fialou, jen kvapík Horymírův skok (kvapík toho jména se na Bezovce tančí odjakživa) tančí s medvědem. S medvědem? S mlynářským chasníkem Kubou ovinutým hrachovinou. Eva Kuklová na bezovkovském lumpenbále s nikým netančí. A jak by také mohla, trpí přece už po léta kloubovou nemocí, už brzo zase pojede do rašelinových lázní - do Letin u Blovic (doktor Jelínek tam kdysi toužil položit hlavu do klína panny - prababičky Diviše Paskala), anebo do Jáchymova? Ne, do Jáchymova Eva Kuklová raději nepojede, na Jáchymov má Eva Kuklová ošklivé vzpomínky.
Eva Kuklová jí popeleční koblihu a dívá se, jak Marie tančí na koberci s meandrovým vzorem kvapík Horymírův skok s medvědem, vlastně s Kubou ovinutým hrachovinou. Kam se Marie najednou poděla? Nezmizela snad pod tou medvědí kůží? Copak si, bláhová, myslí, že se pod tou kůží schová před žárlivým milencem? A už Fiala vytahuje dlouhý nůž (ne, není to nůž aeronautický, kterým bude kapitán Hůlka krájet šunku v balonu Praha, i když se mu podobá). A už sklepník Fiala rozřezává tím nožem medvědí kůži, zdola nahoru a potom napříč, a pak ji roztrhne jako oponku. Medvědí kůži? Kůži Marie, která v sobě nosí dítě - Fialovo, anebo medvědí?
A už Evě Kuklové zaskočilo popeleční sousto (to proto, myslí si, že ani jí neudělal jáchymovský kněz popelem kříž na čelo), už se Eva Kuklová tím popelečním soustem dusí. A jak se Eva Kuklová dusí, vidí, že u skříně stojí malý kulaťoučký holohlavý pán. Malý holohlavý pán s něčím ve skříni šramotí. A už ten malý holohlavý pán, kterého Eva Kuklová vidí jen zezadu, vytahuje ze skříně žlutý vak a z toho žlutého vaku souká jakési šněrování. Teprve teď si Eva Kuklová všimla, že na divanu nesedí dědeček Sysel, ale její otec. Otec počínání holohlavého pána pozorně sleduje. A pak ten holohlavý pán řekne otci, že už ten frak po Fialoví dlouho nikomu neoblékl, moc dlouho. A přitom smutně vzdychne a přejede po fraku malou kulaťoučkou růžovou rukou. To bude asi Wohlschlager. Anebo je to spíš Pipperger? Eva Kuklová si teď nemůže vzpomenout, který z těch dvou - zlatník, nebo čalouník - Fialu za pruské okupace věšel (Pexovi už popravčí frak neoblékl, Pexovi už ne).
A už se Eva Kuklová nedusí, konečně prošlo popeleční sousto otevřeným jícnem. Ještě Evě Kuklové stékají po tvářích slzy, ještě prudce oddychuje, jako by právě dotančila kvapík Horymírův skok. A když se babička Mlynářová rozhlédne po pokoji, už na divanu otce nevidí, na divanu už zase sedí dědeček Sysel a trochu se na něm pohupuje. A ani Wohlschlagera či Pippergera u skříně nevidí. Jen na koberci s meandrovým vzorem leží nějaká zapomenutá součást popravčího fraku, není-li to jen prádelní šňůra nebo Sofiino staré švihadlo.
