Věty Herty Müller lze poznat se zavřenýma očima, po čichu. S myslí spisovatele je to jako s inkoustovou náplní do pera. Vyprázdní se s každou knihou. Pak je nutno počkat, až se naplní. Herta Müller má bezednou "náplň." Komunistické Rumunsko je humus, ze kterého raší atmosféra jejích knih. Peklo jsou ti druzí. Ale peklo jsme také my pro druhé.
Na podzim 2010 jsem byla hostem Mezinárodního literárního festivalu v Berlíně, tisk i festivalové kuloáry propíraly novinku s příchutí skandálu: Oskar Pastior, básník a přítel Herty Müller, jenž byl předobrazem hrdiny románu Rozhoupaný dech, spolupracoval v šedesátých letech s rumunskou tajnou policií Securitate. Jenomže: jak soudit člověka, který byl společností vyloučen (svobodomyslností, původem, homosexualitou)? Jehož život byl onálepkován? A každá z nálepek znamenala v komunistické diktatuře jisté vězení a ohrožení života. Herta Müller ve své tvorbě pitvá systém, kde nejde jen o potlačení svobody, státní teror, ale především o atmosféru nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti. Nasává z reálných dějů motivy a témata, které přetaví do literárního světa. Volí slova, která padnou jako ulitá. Mísí fakta dvacátého století ze života rumunské a sovětské společnosti. Volí les metafor, aby přiblížila atmosféru koncentračních táborů dvacátého století. Je to silné, poetické svědectví. Čas rozbitých kukačkových hodin. Jsem přesvědčená, že než člověk začne psát, musí vstát od stolu a smést ze sebe drobty žité a strávené reality. Pak si může znovu sednout a začít psát o vnitřní realitě. Herta Müller se nebojí lyričnosti, něhy, dětského vidění (lze děti vůbec strašit realitou?), píše v krátkých kapitolách, jako by to byly strofy rozhoupané básně. Próza přesto nepřestává být krutě realistická, plná bizarních postav. Deportace nikdy nekončí. Návraty z lágru neznamenají konec lágru.
Narodila se 1953 v německy mluvící rodině v banátském Nitzkydorfu. Její tvorba je od prvotiny Nížiny monotematická. Otec sloužil za druhé světové války u jednotek SS, matka byla po válce deportována do pracovního tábora v Sovětském svazu. Herta Müller vystudovala na univerzitě v Temešváru romanistiku a germanistiku. Pracovala jako překladatelka, 1979 musela místo opustit, protože odmítla spolupracovat s komunistickou rumunskou tajnou službou Securitate. Živila se jako učitelka v mateřské škole. 1987 emigrovala do Německé spolkové republiky, v současné době žije v Berlíně. V roce 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Napíná a zkoumá jazyk, který si z Rumunska přivezla s sebou. Je to němčina prorostlá místním, švábsky zbarveným nářečím, obnažená na kost, vykloubená a podezřelá stejně, jako je vykloubený a pokřivený svět postav tímto jazykem popisovaných. Nevítaná němčina odolávala rumunskému okolí, musela být úsečná, neúprosná, tvrdošíjná. Herta Müller rentgenuje dennodenní život v městech a vesnicích, jimž vládl diktátor Nicolae Andruță Ceaușescu (1918–1989), jako by vyprávěla poetický příběh mytických rozměrů.
Její věty jsou řezy chirurgickou ocelí. Píše jednu knihu, která se táhne jako předlouhý vlas; čtenáři uvízl v jícnu a nelze ho vydávit. Táta, kterého už nelze vyhledat, máma, kterou mít nechce. Moruši a švestku polknout lze.
Polkla jsem. Cestovní pas a Rozhoupaný dech jsem překládala po dokončení románu Kobold. Na románu jsem pracovala přes dva roky, nesnadná témata bobtnala a prorůstala jazykem a zpevňovala břeh příběhu, byla jsem ráda, že jsem text po intenzivním promýšlení od sebe odloupla. Vyčerpaná spisovatelka nutně potřebovala výdech. Nebylo nikdy mým snem překládat. Tentokrát na pomoc přispěchala překladatelka a odklonila přemýšlení jinam. Jde o dech textů. Pro svoje skládám slova pinzetou. Proč jsem ochotná věnovat textu někoho jiného to nejcennější, drahocenný čas, který není nekonečný? A materiál, který mám jako spisovatelka k dispozici, český jazyk, když v mysli stojí ve frontě mé postavy a čekají na příběh? Aby mě kniha zaujala, musím cítit, že "něco" je jinak. Otevírá průzor. Práce s jazykem, s tématem, tónem textu. U Herty Müller nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám tak, jak chci, aby překladatelé překládali mé knihy—aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, vyhmátli tu správnou emoci, rytmus. Nejde o doslovný překlad, ale aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím. Někdy si říkám, že by měli překládat spisovatelé, vnímají jinak, vidí druhému do kuchyně, nedají se "oblafnout" a vodit za nos a zároveň jsou k práci pokorní, ctí celek . Překládat Rozhoupaný dech znamenalo vláčet vozík s uhlím, vápnem, nosit pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání. Energie posedlosti musí být znát. Líbí se mi jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžké téma totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Ale je to jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. Vnitřní vesmíry jsou tak různorodé, jim by se měl přizpůsobovat materiál, který mám k dispozici: slova. Myslím si, že ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu. Jako by oddalovala moment, místo, kde tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. U Herty Müller je literatura sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Není to účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu.
CESTOVNÍ PAS
Německá vesnice v Rumunsku za komunistického režimu je past. Držet v ruce pas není výhrou. Za vítězství se platí popřením lidskosti. Moc zneužijí ti, kteří ji představují. Farář, milicionář, starosta. Cestovní pas je novela tiché bezmoci. Báseň v próze.
Knihu jsem překládala v zimě. Venku sníh, jím scvrklá jablka. Mám ráda pohyb, kdy se mnou oči. Ukazováček klouže po měkkém víčku. Překládala jsem text intuitivně. Jako zvíře. Po čichu. Vysoustružit věty. Vysoustružit češtinu. Text je domino. Poslední slovo a obraz, který ze slova vyrůstá, podnítí další slovo. Zjitřená vnímavost z doby, kdy Herta Müller v Rumunsku žila, způsobila, že za slovy je cítit "fyzičnost věcí." Základní lidské reakce jsou velmi jednoduché. To ostatní je literatura vymyšlená lidmi, kteří věci rafinovaně komplikují. Herta Müller z Rumunska odešla. Ale uvízla v jazyce, ten má pod kůží. Něčím připomíná Franze Kafku. Onou izolovaností v moři a náruči jiného jazyka, v jednom případě češtiny a v druhém rumunštiny. Pražská německá literatura byla specifická svou jazykovou stránkou, takzvanou pražskou němčinou. Franz Kafka napsal v roce 1921 z Matliar Maxu Brodovi, že německá řeč židovských spisovatelů je "sebetrýznivá troufalost po cizím majetku, který člověk nezískal, ale poměrně náhodným hmatem ukradl" a z té řeči vznikla "cikánská literatura, která ukradla německé děcko z kolébky a v největším spěchu si ho nějak přizpůsobila, protože přece někdo na tom laně musí tančit." Herta Müller i Kafka tančí bravurně. Přehrabuje se ve slovech, precizně je přeskupuje. Přiložit stetoskop na hruď textu a poslouchat dech vět. Seškrabuju omítku ze slov. Zvláštní němčina. Neněmecká, hutná. Nechá slova vběhnout do ohrady příběhu a ostříhá jim srst. Způsob, jak vrátit slovům jejich význam.
SRDCE BESTIE
Překládat text Srdce bestie bylo jako polykat švestky. Na zápraží se vršily pecky. Kamínky, v jejichž skousnutí je trpká pachuť smrti. Zatímco v Cestovním pase lidé o vystěhování usilují, v Srdci bestii se totalitní stát všemi prostředky snaží, aby se "zrádců národa" sám zbavil. Nemá to konce. Srdce bestie je báseň v próze, ucelené fragmenty textu za sebe autorka klade jako vybroušené diamanty, bez chronologické následnosti. Nejde o prostý popis věcí. Naléhavost narůstá s mírou informací zakuklených do metafor a obrazů, z nichž vyrůstá podivný svět, svět mocných a bezmocných. Herta Müller po studiu překládala technické popisy strojů, tentokrát popisuje soukolí a částečky mohutného stroje zvaného totalita. Pracuje jako malířka, která tečky pečlivě odměřuje s milimetrovou přesností; z odstupu vznikne nový, výsledný dojem. Text je švestka. Slova—jak je u Müllerové zvykem—dozrávala kolem pecky, autobiografického jádra. Vláčí s sebou minulost a postupně se jí zbavuje vysoce stylizovanou literární formou, poučena tezí Bertranda Russella, že svět se skládá z navzájem zcela nezávislých faktů. Proto naše poznání světa může být vždycky pouze dílčí (Jediné věty, které jsou smysluplné a něco znamenají, jsou zkušenostní věty—tedy věty vztahující se ke stavu skutečnosti.). Věděla jsem, z čeho napájí Herta Müller své "zkušenostní věty" . Text je studií strachu, který se šíří jako epidemie mezi dětmi i dospělými, napadá přátelství, manželství, pracovní vztahy. Nejzákeřnější je právě tento strach, který se rozvalí v podvědomí. Totalita, v níž se spolčí průměrní a jinakost trestají, je drtivá vždy. Dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení, je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí. Zbývá vydobýt to nejlepší ze švestek, ale do pecek nekousat.
ROZHOUPANÝ DECH
Leopoldu Aubergovi, vypravěči Rozhoupaného dechu, je sedmnáct let, když ho Rusové z rodného města Hermannstadt (Sibiu) odvlečou v lednu 1945 do pracovního tábora. Leo se po pěti letech v ukrajinském lágru Novo-Gorlovka vrátí. Z míst, kde lidé umírali hlady, vysílením, bitím. Básník Oskar Pastior (1927-2006) prošel takovým peklem. Autentické momenty zpracovala Herta Müller po Pastiorově nečekané smrti sama. Nenapsala historický román, zpracovala poeticky svět hlavního hrdiny. Pro naivního Leopolda byla zpočátku deportace vysvobozením z jiného vězení: věděl, že společnost mu neodpustí homosexuální orientaci. Marně lapá po klidném dechu. Jeho dech bude do konců dnů rozhoupaný.
Leo se světa zmocňuje slovy, je sám překvapen, čeho je naše mysl schopna, pokud sama sebe o něčem přesvědčí. Slovy lze ovlivnit i smysly, zaměňovat pachy, vůně. Próza je strukturovaná jako poezie. Neorientuje se na linii syžetu, je propracovaná v rovině fonetické, lexikální, sémantické a syntaktické (některé pasáže se skládají z kratičkých vět). Což znamenalo v sytému češtiny dohledat adekvátní prostředky se stejným cílovým účinkem (písmenu "š" v originále odpovídá "r" a "ř" v překladu). Slovník lágrových slov je poklidný. Slova jsou personifikovaná, návratná, hmotná. Překládat znamenalo slova ochutnávat. A věci a slova ožívají jako bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu). Ožívají celé věty. Pokud to šlo, jemně jsem se snažila odkázat na totalitní oběti obecně (například pták kalandra zpěvná odkazuje na historika Záviše Kalandru, který byl v roce 1950 popraven v zinscenovaném komunistickém procesu). Snažila jsem se v celku zachovat opar záhadné poetičnosti, tak pěkné v protikladu k lágrovému dění. A odkazy na teorii relativity Hermanna Minkowského, filozofii Karla Jasperse a existencialismu a teorie modelu světa jako hry Eugena Finka. Snažila jsem se zachovat oxymoróny, neologismy i specifičnost němčiny ozvláštněné rumunským dialektem (kde nefungovalo například vkládání příbuzenských označení za jméno, vžitých v Sedmihradsku, použila jsem jinou "odlišnost," typické je třeba místní označení příbuzenského vztahu za jméno: die Fini-Tante), odkazy na bibli, Rilkeho, homosexuální vnímání barev, zvukomalebnost (schaufeln-schweigen-Schaf), neologismy (Herzschaufel, Hautundknochenzeit), hru se slovy ruskými a německými (kušať-kušeln). U místních jmen jsem k německým vkládala ekvivalenty rumunské v případech, kde byly zvukomalebné a graficky zajímavé, mimoděk je to připomínka míst, kde se Leo ocitá a jaké zvuky se kolem něho mísí. Čtenář Rozhoupaného dechu má mít pocit nikoliv totalitního, ale i nadpřirozeného nebezpečí. Vyčítali jí, že v lágrové tematice volí za hrdinu gaye a jeho svět popisuje lyrickou řečí. Pro mne je román famózní metafora lidské samoty. Ztracené roky se nikdy nevrátí. A který život je vlastně ten ztracený a který je ten správný? I den v lágru může být uměleckým dílem, tvrdí Leo, den se struskou, den s cementem, den s pískem, den se smrtí. Pro mne je to den se slovem.
